Kniha

Teorie svobody 

Dle mého je právě nedostatek těchto jmenovaných vlastností důvod, proč svoboda v mnoha případech zůstane jen a pouze u myšlenky, která se dříve nebo později stejně vytrácí a mění se v pocit nesvobody. A to je důvod, proč člověk nešťastný ve svém zaměstnání z něj neodejde, proč manželé zůstávají spolu i přesto, že láska vyprchala, proč mluvíme o cestování ale nikam nakonec necestujeme. Nechceme absolvovat kolečko pohovorů při hledání nové práce, rozvodové řízení a měnit pětihvězdičkový hotel za stan. Nechceme nést všechny následky, které svoboda přináší. A je to tak v pořádku. Svobodné rozhodnutí je i zůstat na místě, kde se právě nacházíme. V takovém případě bychom ale měli slovo „nemohu" vyměnit za slovo „nechci", přijmout skutečnosti takové jaké jsou a přebrat zodpovědnost za svůj život.

Memento mori Saint Bernard 

Mám na ty dva jednu živou vzpomínku. Byl už večer, nejspíš prosinec a malá Teqi byla stále ještě roztomilá i přesto, že se jí od té burčákové párty značně povytáhly nohy a nápadně zvětšila hlava. Šli jsme se všichni tři projít a ten večer, byť by se to už dalo očekávat, na zemi neležel jediný sníh. Svatý Martin asi koně nenašel, nebo ho prodal, aby měl na víno, kdo ví. Každopádně sníh nikde. Drželi jsme se za ruce, povídali si a Teqi vedle nás běhala na volno. Z minuty na minutu se v tom tichu začal z nebe snášet první sníh. Padaly velké vločky nejprve jemně, potom sněžení zesilovalo a nakonec z něho byla docela slušná chumelenice. Sníh poprvé nezačal po dopadu na silnici tát, ale vytvářel souvislou vrstvu. Udiveně jsme pozorovali sněhové vločky proti světlu pouliční lampy, všude bylo ticho a Teqi byla šťastná podobně jako my. Poprvé zahlédla to, co tvořilo její přirozenost - sníh. Skákala do vzduchu, běhala sem a tam s čumákem zabořeným ve sněhu a válela se po zádech. Aniž by někdo z nás cokoli tušil, bylo to naposledy, kdy jsme byli šťastní všichni tři spolu.

Jeviště cizích identit 

Hra začala. Došlo jim to. Pana neznámého to zaujalo. To se dalo čekat. 

„Vážně?" zeptal se pro potvrzení. 

„Jojo, je to zábava, mám malou firmu, která se tím živí." 

„Aha. Moje žena taky studovala zahradní architekturu, ale neživí se tím. Na jaké škole si studovala ty?"

Pamatujete si, jak jsem na začátku mluvila o překážkách, které s sebou jednotlivé fiktivní role nesou? Tohle je jedna z nich. 

„V Brně, na Mendelce." odpovídám s naprostým klidem, aniž bych pořádně věděla, jestli má Mendelova univerzita podobný obor. Snad jo. Jaká jiná taky. Kamarádka obdivně kývne hlavou a sotva zadržuje smích. To pan neznámý naštěstí nevidí, protože je plně zaujatý mou vymyšlenou kariérou zahradní architektky.

 „Tyjo, moje žena taky. To je náhoda." 

 „Ne, není." říkám si v duchu.